NO produkty
Datum: 12. 08. 2010
NO produkty. Suplementy s NO - systémem. Doplňky stravy podporující tvorbu NO…
Dnes si o NO doplňcích čteme úplně běžně a přibližně víme, co s námi udělají. To, že napomáhají lepšímu prokrvení svalů, jejich většímu „napumpování“, zvětšují tedy jejich objem a v důsledku pak ve svalech urychlují látkovou výměnu a tím zrychlují i jejich regeneraci, to pro nás už dávno není nějakým zvláštním překvapením.
NO ale rozhodně bylo překvapením pro vědce. Jmenovitě pro tým Dr. Louise J. Ignarra a jeho spolupracovníky Ferida Murada a Roberta Furchgotta, kteří „atom“ kardiovaskulárního zdraví - tuto nepatrnou molekulu nazývající se oxid dusnatý (mezi chemiky známou jako NO) - pro nás ostatní objevili. Oni samozřejmě neobjevili samotné NO, to dá rozum, ale objevili ho někde, kde by oxid dusnatý asi nikdo nečekal, a to v souvislostech a ve funkci, která do té doby byla nepředstavitelná.
Představme si tedy oxid dusnatý (NO):
- Je obsažen v cigaretovém kouři? ANO!
- Je složkou výfukových plynů? ANO!
- Je tedy složkou plynů majících na svědomí skleníkový efekt, smog a kyselé deště? ANO!
- Jde o látku jedovatou? ANO!
- Je přesto pro nás NO zajímavý a prospěšný? Odpvěď zní opět ANO.
Proč? Pokud bychom měli jít skutečně do hloubky a historie, museli bychom se vrátit až k Alfredu Nobelovi a jeho vynálezu dynamitu, výbušniny na bázi nitroglycerinu. L. J. Ignarro ve své převratné knize Ano NO (vydalo nakladatelství Práh v roce 2005) popisuje, jak na něj udělala dojem skutečnost, že dělníci v Nobelově továrně na výbušniny trpěli přes pracovní týden úpornými migrénami, naopak anginózní bolesti na hrudi u nemocných starších dělníků v týdnu ustávaly, a projevovaly se pouze ve dnech pracovního volna. Na vině byl prchavý nitroglycerin, jehož páry rozšiřují krevní řečiště a zvyšují průtok krve do mozku. Vlivem roztahování a stahování těchto tepen (vaskulární nestabilitě) docházelo k migrénám, ale protože - jak bylo objeveno později - mohly páry nitroglycerinu za ústup anginózních bolestí hrudníku, začal se upravený nitroglycerin koncem 19. století používat jako lék právě na tyto obtíže. Paradoxem zůstává, že sám Nobel, ač později stižený srdečními slabostmi a bolestmi na hrudi, se takto léčit odmítal, neboť v nitroglycerinu viděl stále hlavně a především výbušninu.
Naštěstí jiného názoru byli po téměř sto letech výše uvedení tři pánové a jejich vědecké týmy. Před nimi stála klíčová otázka: Mohly sloučeniny jako nitroglycerin mírnit bolesti na hrudi pomocí mechanismu NO? A jak, když odmítneme myšlenku jakýchkoli výbuchů? Ve zkratce (tato „zkratka“ ve skutečnosti trvala čtvrtstoletí výzkumů a ověřování) lze říci, že ano. Několik „chytrých hlav“ se tady skutečně spojilo a vědci dokázali, že NO v těle skutečně ovlivňuje hladké svalstvo cév a je spolu s cyklickým guanosin-monofosfátem ((GMP) - výzkum F.Murada) další látkou na uvolnění cévních svalů. NO nejenže aktivuje enzym, který produkuje cyklický GMP, ale může až 100 x zvýšit koncentraci cyklického GMP v lidských tkáních. V čem ale spočívalo ono překvapení ? Výzkum prokázal, že tělo si umí NO na krátkou chvíli vytvořit samo, tedy že NO je pro tělo přirozenou molekulou! Bylo potvrzeno, že naše tělo si ukládá vlastní formu nitroglycerinu v podobě NO, kterým reguluje příznivě krevní tlak a krevní srážlivost. L. J. Ignarro píše: „V extrémně vysoké koncentraci je NO toxický. Tuto koncentraci však vnitřní mechanismus produkující NO v těle nemůže ze stravy, z potravinových doplňků nebo cvičením dosáhnout.“ Do skládačky jako třetí vstoupil svým výzkumem R.Furchgott, který v paralelních výzkumech, kdy se nesoustředil jen na NO, „objevil existenci signální nebo signály přenášející molekuly, která vzniká v endotelové výstelce krevních cév a umožňuje jejich uvolnění.“ L. J. Ignarro poznamenává: „Furchgottův objev vědce, jako jsem byl já, nesmírně zaujal, protože do té doby nebylo zjištěno, že by endotel (výstelka) hrál nějakou podstatnou roli při rozšiřování cév. Objevená molekula zůstala řadu let neobjasněná. Podobně jako NO bylo obtížné ji zkoumat, protože její životnost byla nesmírně krátká. Její existence trvala méně než sekundu a nikdo nebyl schopen ji zachytit a izolovat její chemickou strukturu.“ Co následovalo? Ignarro začal Furchgottovu signální molekulu (EDRF) zkoumat – a zjistil, že jde vlastně o NO!
